Zranitelnost ve vztazích: přítel, nebo nepřítel?

Zranitelnost – proč se jí vůbec zabývat? Už ten pojem sám o sobě zní bolestivě. Naznačuje totiž, že se otevíráme potenciálnímu zranění. Au!

Pud sebezáchovy posílený názorem konkurenčního prostředí, že odhalení svých úmyslů, motivů a nedej Bože pocitů je trestuhodná slabost, která vede k prohře, nás od zranitelnosti přirozeně odrazuje. A tak, aniž bychom si to uvědomovali, častokrát chodíme po světě s maskou přijatelnosti a své vztahy přehráváme podle předem daného scénáře, který nikoho neurazí, ale také nenadchne.

To vše je v pořádku, pokud chcete být herec nebo loutka.

Pokud ale usilujete o autenticitu, je třeba se zhluboka nadechnout a risknout cestu do nebezpečné zóny. Za obranné zdi, které jsme si vědomě či nevědomě postavili a které určují naše chování. Do otevřeného prostoru, kde se rozhodneme věřit tomu druhému.
Kde se odvážíme poodhalit svou tvář. Řekneme, co si opravdu myslíme, i když to možná nebude populární. Budeme se smát tak, až se budeme válet po zemi. Necháme si ublížit tak, že budeme chvíli lapat po dechu, ale ani potom se nezavřeme. Nezameteme danou věc pod koberec – promluvíme si s tím, kdo nám ublížil, a pojmenujeme si, co se stalo. Prožijeme si tu bolest. Odpustíme. Poprosíme o odpuštění. Domluvíme si podmínky, jak spolu jít dál. Necháme se někým povzbudit a utěšit. Odoláme pokušení jít zpátky za zeď, ale půjdeme dál s obnaženou tváří a otevřeným srdcem.

Tak se totiž tvoří opravdové vztahy, kvůli kterým má smysl žít. Co nás nic nestojí, za nic nestojí a bolest je někdy cenou za blízkost a skutečně propojení, ze kterého vzniká láska, bezbřehá radost, tvořivost, synergie.

Samozřejmě mluvím o blízkých vztazích, ne o letmých setkáních, tam je určitá obezřetnost na místě. Ale i při nich je dobré se zamyslet, jestli jsme autentičtí a dovolujeme, aby nás druhý skutečně viděl, nebo mu ukazujeme svou skvěle zkomponovanou masku.

Takže odvážné zranitelnosti zdar. A pokud to někdy bude bolet, je to znamení toho, že jsme naživu.